Proč potřebujeme zachytávat uhlík z atmosféry?

V boji proti klimatické změně potřebujeme všechny dostupné nástroje - včetně odstraňování uhlíku z atmosféry.

Příčina klimatické změny spočívá ve vysoké koncentraci skleníkových plynů v atmosféře. Evropský plán na snižování emisí skleníkových plynů se snaží snížit jejich každoroční přírůstky za pomocí technologií, které dnes máme k dispozici. Je to potřebné, ale klimatickou změnu tato opatření nezastaví, jen zpomalí její rychlý progres. Chceme-li se změnami klimatu účinně bojovat, musíme zároveň budovat kapacity i na odstraňování již existujícího oxidu uhličitého z atmosféry.

Klimatická změna je pro svou komplexitu pro mnoho lidí neuchopitelná. Lze ji ale dobře připodobnit na této nám všem známé situaci: Představte si, že vám přetéká vana. Na podlaze máte v tuto chvíli rozlito už 1650 litrů (8 plných van) a kohoutkem do vany přitéká stále další a další voda. Každý rok to dělá přibližně 34 dalších litrů (3,5 kýble). A teď si představte tu škodu, co vám rozlitá voda způsobuje. Máte zničenou podlahu, nábytek, i strop v patře pod vámi, kam voda protéká. Je potřeba co nejdříve zastavit přívod vody, bohužel je ale kohoutek zrezlý, takže jej nemůžete úplně utáhnout. Jde to ztuha, ale aspoň něco. K zastavení dalších škod ale musíte začít co nejdříve uklízet i ten existující přebytek vody. Sahá vám minimálně po kolena (možná ji máte až po krk), a v tom se žít nedá.

S klimatickou změnou je to podobné. Jen se nejedná o litry vody, ale o miliardy tun CO2 v atmosféře.

Přibližně polovinu našich emisí vstřebají oceány a biosféra. Zbytek však zůstane v atmosféře ještě dalších 1000 let, pokud jej neodstraníme. Od roku 1751 lidstvo vypustilo do atmosféry 1649 miliard tun CO2, z toho více než polovinu za posledních třicet let. Odhad světových emisí CO2 za rok 2020 činí 34 miliard tun. Velkou část emisí plánujeme do roku 2050 eliminovat přechodem na obnovitelné zdroje elektřiny a pozastavení využívání fosilních paliv v průmyslu a výrobě tepla. V určitých oborech se ale na nulové emise s největší pravděpodobností nedostaneme ani v roce 2050. - Například při výrobě cementu a v letecké dopravě nemáme zatím žádnou dostupnou bezuhlíkovou technologii, již bychom mohli v budoucnu masivně využívat.

Velkou energii nyní jako lidstvo věnujeme snížení emisí skleníkových plynů. Toto „utahování kohoutku“ je samozřejmě naprosto správně. Stejně velké úsilí bychom však měli věnovat i budování kapacit na odstraňování uhlíku z atmosféry a jeho trvalé ukládání, tzv. Carbon Dioxide Removal (CDR).

Poslední hodnotící zpráva IPCC dokonce uvádí, že všechny scénáře vývoje, které omezují globální oteplení o +1,5°C, počítají s využitím CDR v řádu 100-1000 miliard tun CO2 v průběhu 21. století.

Existují dva základní typy CDR přístupů.

Buď se jedná o využití stávajících přírodních procesů, které odstraňují uhlík z atmosféry pomocí fotosyntézy (např. zvýšením jeho absorpce stromy, mořskými řasami, mokřady nebo půdou), nebo použití chemických procesů, které například pomocí „obrovských větráků“ zachycují CO2 přímo z okolního ovzduší a ukládají ho jinde (zpravidla pod zem). Všechny metody CDR mají své výhody a každá dostupná kapacita na odstraňování uhlíku z atmosféry bude potřebná. Je proto potřeba podporovat a testovat všechny CDR metody.

Rozvoj CDR je dnes financován zejména progresivními korporacemi, které chtějí dosáhnout v dohledné době tzv. čisté nuly (net zero emissions) u své uhlíkové stopy měřené v celém jejich dodavatelsko-odběratelském řetězci. Mnohdy se totiž ani s využitím těch nejmodernějších technologií na čistou nulu dostat prostě nemohou, natož do roku 2030 či 2050, které se často využívají jako milníky, k nimž směřuje firmy limitující „zelená legislativa“ včetně tzv. Green Dealu EU. Tyto společnosti proto potřebují, aby někdo emise jejich, i jejich dodavatelů a odběratelů, z atmosféry odebral. Nakupují proto tzv. offsety, které představují jakési uhlíkové kredity z různých CDR projektů.

Představiteli tohoto přístupu jsou v USA například společnosti Microsoft a Stripe, které otevřeně komunikují své principy, aby tak usnadnily hledání zodpovědného přístupu i dalším firmám a zároveň nastavily mantinely pro poskytovatele offsetů.

Naštěstí se podobné záměry objevují i u evropských korporací. Evropská komise uznává zásadní úlohu snižování emisí oxidu uhličitého a hodlá se zaměřit na přírodní metody CDR, protože se jeví jako nákladově efektivnější a životaschopnější v krátkodobém horizontu. Smyslem projektu Carboneg je podporovat tyto záměry a budovat dostatečné kapacity pro odstraňování uhlíku z atmosféry a jeho trvalé ukládání do půdy.

Snižování emisí totiž nestačí.

Souběžně je potřeba odstraňovat uhlík z atmosféry a regenerovat přírodní ekosystémy, aby mohly lépe odolávat dopadům klimatické změny a pomohly nám v boji s ní.